Náš příběh
Někdy člověk jednoduše ví, kam patří a co je mu blízké. A tak vlastně jen děláme to, co je nám přirozené.
Někde mezi prací, polem, zahradou a domovem je náš život. Bez přetvářky, takový, jaký opravdu je. Někdy krásný, jindy plný práce, hlíny a prachu.
Máme rádi staré hodnoty. Věci, které potřebují svůj čas. Práci, za kterou je něco vidět. Jídlo, u kterého víme, odkud pochází. A obyčejné chvíle, které možná nejsou ničím výjimečné, ale právě v nich je nám dobře.
V dnešní rychlé době se tak trochu vracíme k tomu, co bývalo samozřejmé. Sázíme, sklízíme, staráme se o zvířata, tvoříme a učíme se radovat z toho, co vzniká pod našima rukama.
Nejsme vždycky upravení a práce se neptá, jestli je víkend. Ale je to náš život. A máme ho rádi právě takový.
A právě někde mezi tím vším vznikly Tiché radosti.Jako místo pro všechno, co máme rádi a co bychom chtěli kousek po kousku sdílet i s vámi.
Už dvacet let spolu
Potkali jsme se jako mladí právě tady na vesnici, kam jsem od dětství jezdila za babičkou. Tehdy jsem ještě netušila, že jednou bude právě tohle místo i mým domovem.
On měl svůj směr vlastně odmalička. Pole, půda, práce rukama a život na vesnici pro něj byly vždycky přirozenou součástí života. Já jsem k tomu všemu přicházela postupně. Učila se, zkoušela, občas tápala a časem si v tom začala nacházet to svoje.
Dnes už je těžké říct, kde končí jeho svět a začíná ten můj. Za těch dvacet let se z něj stal jednoduše náš život.
A právě někde mezi polem, zahradou, obyčejnými pracovními dny a chvílemi, kdy se na chvíli zastavíme, vznikly i Tiché radosti.
Ne jako plán. Spíš jako pojmenování toho, co už dávno žijeme.
Osmá sezona
Začalo to pár řádky brambor. Postupně jsme ale zjišťovali, že o ty naše je zájem, a tak s každým dalším rokem přibývalo nejen brambor, ale i práce kolem nich.
Od ručního sbírání ze země, vážení a pytlování jsme se postupně dostali k technice, která nám dnes část práce usnadňuje. Pořád je za tím ale spousta našich rukou, času a dní strávených na poli.
Každá sezona je trochu jiná. Něco se povede, něco nás potrápí a pokaždé přemýšlíme, co příští rok udělat zase o kousek lépe.
Od semínka až před náš dům
Některé nápady u nás nevznikají u dospělých. Tenhle byl naší dcery.
Schovala si semínka, na jaře zasadila svoje dýně a celé léto sledovala, jak rostou. Okrasné, Hokkaido i ty velké na podzimní vydlabávání.
A když přišla sklizeň, rozhodla se, že si je také sama nabídne. Před domem si připravila svůj malý stánek a prodávala to, co jí několik měsíců rostlo pod rukama.
Možná maličkost. Pro nás ale přesně jedna z těch tichých radostí.
Naše holky
Postupně k našemu životu přibyly i slepice. Chtěli jsme vlastní vajíčka a hlavně jsme chtěli vědět, odkud pocházejí a jak slepice žijí.
Dnes mají svoje místo, volný výběh a péči, která je pro nás samozřejmostí. A protože vajíček bývá víc, než sami spotřebujeme, putují dál k lidem z okolí.
I tohle je pro nás návrat k obyčejným věcem, které dávají smysl.
A jestli máte rádi podobné radosti, jste tu vítáni.